důkaz okamžiku

7. ledna 2017 v 19:12 | al. |  everyday

jak ti mám pomoct, když cokoli udělám může být použitý proti mě. máš už u sebe někoho, kým bych chtěla teď být já, takže musím sedět sama doma a sledovat, jak se trápíš. ale oni ti pomůžou, v to věřím, jen nevím, proč nemůžu taky něco udělat. nevím co udělat. jsem moc daleko, zároveň tak blízko.
tak moc ti chci pomoct, že myslím jen na tebe. na ostatní míň a to mě štve. ale můžeš za to ty, tvoje slunce a měsíc a všechny planety. všechno to je tvoje, miluje tě to a ty to miluješ taky. já tam jsem jen jako malej asteroid, kterej občas proletí a ty se na něj koukneš, zamáváš mu a nic víc. hořkost techto chvil.
srdce sem si spálila sama. vlastně si za všechno můžu sama, všechno co mi vadí, to si způsobuju sama. ale tvůj vesmír tomu pomohl, ale ty to nevíš. snad to tušíš? myslím, že ne. ale v mé hlavě není všechno pravda. myslím, že pro tebe jsem taky planeta, jako ti ostatní, že jsem na stejné úrovni. jenom potřebuju důkazy, kterým věřím jen v ten okamžik, když mi dáš náznak toho, že jsem planeta. že jsem ve tvý mysli. v to věřím. a zároveň nevěřím. snad nejsem ani ten asteriod ve tvým vesmíru, že jsem úplně jinde a tobě to nevadí, že mě tak často nevídáš. nebo si to jen myslím a tobě to vadí. řekni. cokoli. prosím.
slyšíš ten zvuk? to je moje srdce, vždy při důkazu toho, že víš že existuju, se rozbuší a po pár vteřinách umře. protože by to nevydrželo celý ty hodiny co tě nevidím na vlastní oči i s tvým důkazem jakékoli lásky ke mě.
jsi pro mě kamarádka, kterou mám. občas si tím ale nejsem jistá, že tě mám. nechci tě mít, chci abys měla ty mě.
řekni. cokoli.
představuju si jak se spolu včer díváme na film, jíme plno jídla, ale pořád jsme krásní sami pro sebe. chvíli tomu i věřím, ale pak zase ten důkaz zmizí a nejsem si tím vůbec jistá. napiš mi. cokoli.
hrozně chci aby sis to přečetla, zároveň nechci nic víc než objetí od tebe.