02okamžiky

18. března 2017 v 17:41 | al. |  everyday

občas vás váš stereotyp štve. změníte to, pak vám to mozek nezvládá. ty akce, lidi, nový myšlenky o všem co se děje okolo vás, když jste teda konečně vystoupili se svýho (mysleli jste si, že hloupýho) stereotypu.
stereotyp nám ale pomáhá. je to tak i v tom seriálu. teď až jsem si to uvědomila. že vlastně žijete ve svý bublině, protože vám předtím někdo nějak ublížil. ať už psychicky nebo fyzicky, hodně nebo málo. hodně nebo málo? to můžete posoudit jenom vy, jak moc vás to sebralo.
dlouho teď nejsem moc ve svým stereotypu. občas jsem, to je jasný. nemůžu se třeba prostě odtrhnout od rodiny. musím jezdit domů nějakej víkend, vidět je, obědvat s nima, koukat se s nima na televizi, hlídat chvíli mladší sourozence. nechci tomu ani uniknout, cítím v sobě jistou nejistotu a bojím se toho, že další den tu už nebudou. nebo že nestihnu s nima trávit čas, který bych chtěla. zas nestíhám jiný akce třeba v brně.
musím si vytvořit svůj vlastní a nový stereotyp. tamten byl na nic. vlastně teď si uvědomuju, že jsem z něj až tak nevylezla. učím se tak nějak stejně. spíš koukám na jiný filmy a seriály, v poslední době, možná je to trochu jako prokrastinace. nechci se učit, protože mi to nepřijde pro mě teď důležitý. stejně si to svět udělá po svým a já k tomu moc nepřispěju. tím myslím přijímačky, pohovory, testy, zkoušení. zvládnu to, teď ne, ale jindy musím. prostě musím. a pak si o tom napíšu status na facebook.

mám ráda pocit, když si pustím náhodně (samozřejmě je to prostě osud, nějak v mozku víte, na co klikáte nebo co hledáte a o čem se bavíte s ostatníma real lidma) písničku a je to občas to co potřebuju slyšet. nebo ji už znám, ráda ji slyším znova a znovu zapomenu název a vykouří se mi i ten background z hlavy. pak to zas najdu, ale není to už ono. ale párkrát se to ještě povede, že to najdu a jsem z toho šťatná. na tech pár vteřin jsem šťastná. jinak moc ne.
a to mě štve pak takový ty fotky, kde je vyfocený chudý hudebný, většinou černošský, dítě, leží na ulici, protože nemá domov. a k tomu popisek něco o tom, že si nemáš stěžovat na svůj život, někdo by ten tvůj život hned vyměnil. JO. TRUE. ale pak by chtěl víc a víc, protože jsme všichni fukcing people, všichni stejní. do posledního atomu naší duše.

právě teď, pod vlivem seriálu mr robot
a písničkám od zrní a lp a jednoho
coveru od gabči heclový
18-3-17
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.